Jeli jsme nedávno do města nechat si zarámovat pár obrázků. Zaparkovali jsme do první řady na nevelkém parkovišti u samoobsluhy spojené s menším bistrem. V Rámování jsme se dlouho nezdrželi. Po příchodu k naší Felícii jsme bohužel zjistili, že nemůžeme vyjet. Byla zablokována jiným vozidlem, velkým fárem se zlatou metalízou, postaveném ve druhé řadě za ní. Dopředu to také nešlo, na cestě před ní stála obstarožní modrá škodovka. Co teď? Chvíli jsme tam postávali a pak manžel začal situaci řešit...
Nejprve mírně zahoukal, poněvadž předpokládal, že se majitel vozu nachází v bistru a uslyší ho. Když ale nikdo nereagoval, zaklepal několikrát na kapotu. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Zlaté fáro zřejmě vyslalo signál SOS, protože se z bistra v zápětí vyřítili dva mohutní, širokoplecí maníci s vyholenými hlavami a se zuřivými výrazy v obličeji. A hned na manžela co si to prý dovoluje!? On na to, že si snad oni „dovolili“ proti předpisům zablokovat výjezd i když mají, jak vidět, na parkovišti místa dost. Neuznali svoji chybu a sápali se na něj čím dál víc... Nevydržela jsem to a vystoupila z vozu. Teprve teď mě zaregistrovali a na moje „výhružná“ slova „buďte té lásky a něco s tím udělejte ať můžeme vyjet“, se sice trochu zklidnili ale neustoupili... Svoje fáro nechali tam kde bylo, ale k mému údivu popadli chudinku, starou modrou škodovku, stojící na cestě před naším autem, a postavili ji doprostřed vozovky. „No, to je teda nápad“, žasnu... Manžel mě ale pobízí, abych rychle nasedla a odjíždíme. „Nebudeme přece čekat na další pokračování incidentu až se odněkud vyřítí majitel škodovky a dají si do zubů“, míní...
Překvapilo mě to, ale ponechávám to bez dalšího komentáře...
Ve Zlíně 8. února 2005