Podnikatelé v Násedlovicích, nabídka pro vás!!!!!!
Pan doktor „klobásek“
Je to již dávno, co jsem, jako dítě školou povinné, navštěvovala střední školu v
Žarošicích. Byl to vlastně druhý stupeň základní školy, tehdy zvané obecná. Po
ukončení páté třídy v násedlovické trojtřídce, tedy již od třídy šesté, jsem
spolu s ostatními dětmi jezdila autobusem do Žarošic. Stará, rozložitá, žlutě
omítnutá budova žarošické školy, se nacházela ve středu této nevelké spádové
obce, v těsném sousedství známého poutního kostelíka sv. Anny. Ze školy domů nás
také vozil autobus, a jen někdy, když nám končilo vyučování dřív, chodili jsme
pěšky.
K tomu autobusu jsme musili po cestě nahoru dědinou ke státní silnici, a tam, na
kopečku, v místě kde nejvíc vyfukovalo, jsme na něj čekávali v chatrné
autobusové zastávce, obyčejné boudě, zhotovené z trámů a prken. Uvnitř byla jen
udusaná podlaha a dřevěné lavice přiražené ke stěnám. V zimě, když mrzlo,
sněžilo a foukal vítr, bývali jsme tam namačkáni jako herinci… Však někteří z
nás si následky častého nachlazení odnášeli až do dospělosti.
U cesty, kterou jsme dennodenně chodili na autobus, nechala žarošická obec v
padesátých letech postavit několik dvojpodlažních domů. Ty byly určeny nejen pro
učitele, kteří měli působit v nové škole jejíž výstavba se tam plánovala, ale i
pro jiné důležité osoby, mezi něž patřil na příklad i obvodní lékař.
Lékař, který tam v těch letech působil, se jmenoval MUDr. Vsevolod Lobov. Jeho
lékařský obvod zahrnoval nejen Žarošice, ale i několik okolních obcí. Pan doktor
Lobov byl původem ruský emigrant, který odešel ze své vlasti někdy po roce 1917,
v období Velké říjnové revoluce. Já jsem ho již znala jako staršího, robustního
pána, vzbuzujícího svým zjevem i chováním všeobecný respekt. Byl známý i tím, že
mezi pacienty nedělal rozdílu, zásadně všem tykal. Pokud mu chtěl někdo z nich
za úspěšné léčení projevit vděčnost, doktor Lobov se ho jen zeptal: „A matě
klobasky?“ Tento produkt domácích zabíjaček byl u něj vítanou pochoutkou, nikdy
ji neodmítl. Však si za to vysloužil u lidí humornou přezdívku - říkali mu
„doktor klobásek“.
Panu doktorovi Lobovovi jsem dodnes zavázána – a to za to nejcennější, za
záchranu mého života. Podle vyprávění maminky, jsem, coby tříměsíční dítko,
náhle onemocněla, nemoc byla doprovázena vysokou horečkou, a zarudlá skvrna na
tvářičce, která se rychle zvětšovala, nevěstila nic dobrého. Přivolaný lékař,
pan doktor Lobov, tehdy řekl mamince na rovinu: „Koňařička, to je růža, otrava
krve. Děcko musí okamžitě do špitálu, nebo vam umře.“
No jo… Nejbližší nemocnice v Brně byla vzdálená čtyřicet kilometrů, (kyjovská
nemocnice ještě neexistovala), a tehdy, v listopadu, bylo v Násedlovicích, jak
se říká, „ blata po kolena“. A sanitky záchranné služby tenkrát nejezdily. Pan
doktor Lobov nás obě, maminku i mne v peřince, naložil do svého šedého populáru
a chvátal s námi do nemocnice. Však nás prý málem v tom marastu před domkem,
vyklopil do zmoly… Do brněnské nemocnice ale přijel včas - i když na poslední
chvíli. Okamžitě mi byla provedena transfuze krve, a tím mi byl zachráněn
život.. Jizva se švem na pravé ruce je dodnes důkazem tohoto pro mne tak životně
důležitého zákroku.
Možná, že jsem se tehdy stala pro pana doktora Lobova jedním z jeho „zajímavých
případů,“ zapamatoval si mne i podle jména. Kdykoliv jsem pak později, už jako
školačka žarošické střední školy, procházela kolem jeho domu, a on mne náhodou
zahlédl z okna, volával na mne: „ Jak se maš, Koňařička?“
I když žil pan doktor dlouhá léta na Moravě, a dosáhl zde významného postavení
úspěšného lékaře, nepřestávalo se mu asi stýskat po vzdálené vlasti, kterou
nemohl ani po skončení války v r. 1945 kvůli své emigrantské minulosti
navštěvovat. Vzpomínám si, že mě jednou pozval nahoru, kde měl v obývacím pokoji
plné regály knih psaných ruskou azbukou - a mezi nimi i řadu pěkně ilustrovaných
ruských pohádek. Dovolil mi, abych si je prohlédla, ale zároveň mě požádal,
abych mu z jedné z nich četla. A i když občas opravil můj chybný ruský přízvuk,
nakonec pravil: „Óčeň charašó, ďévočka“, a dal mi několik mentolových bonbonů.
Pochvala byla namístě, jazyk ruský, který nás tenkrát učila paní učitelka
Brychtová, byl tehdy mým oblíbeným předmětem.
Je to již dávno… Pan doktor Lobov, „doktor klobásek,“ již desítky let odpočívá
na brněnském Ústředním hřbitově - ale vzpomínky na něj, na jeho robustní zjev,
na jeho bodrou povahu, na jeho širokou ruskou duši, i na jeho odpovědnou službu
lidem, v mnohých z nás zůstávají. V nás, kterým kdysi zachránil život... A
nebylo nás málo - i v naší rodině by se našli dva další šťastlivci. A co teprve
ti ostatní, z těch dalších obcí jeho působení, za kterými se v době jejich
nemoci, čas – nečas, pohoda – nepohoda, obětavě kodrcal svým starým šedým
populárem.
Díky, pane doktore, nezapomněli jsme na Vás…
Ve Zlíně, 28. prosince 2009
Mirka Pantlíková
(Koňaříková)