NOČNÍ  TAXI

aneb příběh téměř strašidelný

      Stalo se to před léty, v době, kdy jsem pracovala v napajedelské Fatře. Jak už tehdy bývalo zvykem,  stále se něco oslavovalo - jak oficiálně, tak neoficiálně. Co se týká těch oslav  neoficiálních,  ani jedny narozeniny  nesměly být opomenuty,  zejména ty kulaté...

A tak kdysi slavil své padesátiny i jeden významný vedoucí  oddělení  technického odboru,  ing. Bedřich P...

      Oslava se konala na Radovanech, což je napajedelská enkláva vinohradů a vinných sklepů,  nacházejících se  na  jižních stráních za městem. Účast pracovníků TO  i ostatních  gratulantů byla  značná, v rozlehlém družstevním sklepu napajedelských vinařů bylo plno. Gulášek byl výborný, vínko červené i bílé, ani slivovička nechyběla, přizvaná  místní cimbálovka vyhrávala čile k tanci i k  poslechu - všichni se dobře bavili. Což o to, nálada na takových oslavách bývala zpravidla dobrá, horší už to bylo s návraty domů - ze-ména pro nás, co jsme do Napajedel dojížděli. Pro mne sice obvykle přijel manžel, ale tenkrát pro to neprojevil bohužel žádné  pochopení. Rozhodla jsem se tedy,  že to zvládnu sama...

     Po  půlnoci, kdy zábava  vrcholila, vydaly jsme se se  dvěmi spolupracovnicemi  na  křižovatku  do Kvítkovic, vzdálenou asi 3 km, odkud  jsme se  měly  nočními autobusy  dopravit  domů. Cestu tam jsme v mlze a tmě zvládly dobře, obě kolegyně  po chvíli odjely do Otrokovic, a  já  jsem čekala  na spoj do Zlína. Přijel načas, v jednu hodinu po půlnoci, obsazený jen  několika pozdními pasažéry.  

      Nastoupila jsem, autobus  se  rozjel,  rychle projel  několika prázdnými  zastávkami a  po krátkém zastavení na podchodu u zlínské tržnice pokračoval v jízdě. Už jsem se viděla doma v posteli - ale co se nestalo? Po chvilce, namísto  aby jel rovně, náhle zabočil doleva a uháněl směrem na vzdálené sídliště Jižní svahy. „Hrklo ve mně jako ve věži“a já jsem v představě, že mě odváží bůhvíkam, požádala řidiče, aby mi zastavil. Vyhověl mi okamžitě a já vystoupila  na  pustém místě za městem. Se  mnou ale kupodivu  vystoupil  i  urostlý  mladík  se sportovním pytlem přes rameno a hned se dal do řeči. A prý „kam se spolu vydáme?“ Musím dodat, že bylo půl druhé v noci, tma jako v pytli a jeho osoba ve mně nevzbuzovala nijak zvláštní důvěru ani sympatie. Řekla jsem mu, že nevím kam on, ale já se vydám ke stanovišti taxíků, a on na to, že to není špatný nápad, že se tam vydá se mnou. A tak jsme kráčeli, dva osamělí noční chodci , on po okraji silnice, já  jejím středem - a byla ve mně malá dušička...

       Asi  po  deseti  minutách  chůze  jsme  dorazili  na  parkoviště a  nasedli do taxíku, já  dopředu, on  na  zadní sedadlo. Na  otázku  řidiče kam to bude, sdělila jsem mu, že se mi jedná asi o pětiminutovou jízdu směrem na Obeciny, můj spolucestující  se však vyjádřil  neurčitě. Prý, ať  jede do  Malenovic a pak se uvidí. A řidič se tam, i přes mé protesty,  že já  to  mám blíž a měla bych mít proto přednost, rozjel. V  Malenovicích mladík nechal zastavit, baťoh nechal  v autě,  vyšel ven,  chvíli se tam zdržel, pak se vrátil do vozu  - a přikázal řidiči jet zpátky  do   Zlína. Tam, na jedné z ulic, nechal  znovu  zastavit, vystoupil, po chvíli  se vrátil  - a tak se to několikrát opakovalo... Z  jeho podivného chování jsem byla  celá pryč a ptala se řidiče, co to  má znamenat. On  však mlčel jako hrob, což ve mně vyvolávalo podezření, že jsou snad domluveni... Při  další, už  asi páté zastávce ve městě,  mladík  konečně  změnil své chování, vystoupil  z  vozu, sebral baťoh, zaplatil tehdy  značnou částku - 250 Kčs a zmizel ve tmě. A taxikář  také konečně přerušil svého  „bobříka mlčení“ a pronesl lakonicky: „Sháněl  buď prachy anebo ženskou...“

       A nakonec mě přece jen přivezl k našemu domu. Však hodinky už ukazovaly třetí... Při placení 14 Kčs mi  řekl,  že to mám grátis, prý to mám brát „jako pozornost podniku“, já jsem to ale  odmítla.  Za  tu  hodinu strachu a nejistoty  by  to  bylo  stejně málo.  Mávl  tedy rukou  a  odjel.

      Do ložnice jsem se kradla jako zloděj, ale manžel přesto otevřel oči: „Už doma? Tak brzy?!“ Chtěla jsem mu tedy začerstva sdělit moje „otřesné“ noční zážitky, ale odmítl to s tím, že na  to bude po ránu času dost. Při  snídani  jsme to chvíli rozebírali, ale on v  tom neviděl  nic  zvláštního. Mladík  byl  prý  zřejmě zdrogovaný,  sháněl  peníze  nebo  nocleh,  taxikář  měl  z  něho strach  - a  proto  mě  vozil  pro jistotu  městem  s sebou ,  sem  a  tam... 

       Ach  jo,  tak  člověk  někdy  dopadne - ani  uznání  se  nedočká. Už nikdy nikam v noci  sama. A vám,  milé  dámy,  radím,  totéž...

      Zlín 18. ledna 2005                                                                                     Mirka Pantlíková