Násedlovice 1994

Vydáno ke IV. sjezdu rodáků a přátel 2. - 3. Července 1994

_______________________________________________________________________________

Marie Benešová - Dobešová

Život a čas

Tak málo času máme, že často nad tím naříkáme, že život je jak maratón! Ten věčně uspěchaný tón nám podbarvuje každý den, že zdá se nám jak nedostižný sen. Kouzelný pojem "volný čas", že říkáme si zas a zas - ach - mít jej jednou dosyta!! A naráz nás - jak sklenka náhle rozbitá - přepadne nemoc či uhodí zlá vteřina, a život - život obracet se začíná…

Kyvadlo času zpomaluje běh a v jednotvárných nemocničních zdech i hodina je věčností… A neúprosnou přesností střídají dlouhé dny ty nekonečné noci, kdy teprv nás má čas až krutě ve své moci, kdy má v své moci každý náš vzdech a vzlyk…

A přeci říct je třeba: "Dík!"! Díky za vzácnou minci života! Ať s námi osud jak chce zamotá, ta mince má svůj rub i líc! Co může býti - než žít - víc!? Byť dočasně nám nemoc sníží obzory, je krásné žít - žít všemu navzdory. Jen umět vychutnat i jednotvárnost chvil. Jen umět bojovat, snažit se ze všech sil, jen umět čekat, umět nezoufat - a neznat slovo - nedoufat… A přát si, přát si celou duši, ať zas nás život tím svým tempem vzruší, ať zas pro nás ten věčně uspěchaný tón - ať jenom je jak maratón!!!

_________________________________________________________________________________

Zdravice rodné obci

Stále myslím na to, jak jsem jednou vyšel ze stinných lesů Ždánického pohoří na nejvyšší bod státní silnice vedoucí ze Slavkova do Hodonína, na Skalku nad Zdravou Vodou, a zůstal jsem překvapen jedinečným rozhledem. Nedaleko jsem spatřil Žarošice s poutním kostelem, na druhé straně Uhřice s románským kostelíkem z doby Cyrila a Metoděje. A uprostřed tohoto přírodního obrazu se k nebi jako vzácný diadém zvedá věž kostela v Násedlovicích. I když sláva a věhlas naší obce se hvězd nedotýká, je všem občanům, rodákům a přátelům nad jiné milá.

Mnozí násedlovští rodáci jsou roztroušeni v různých městech a obcích naší vlasti, v zemích po celé Evropě, dokonce ve státech daleko za mořem. Přesto stále vzpomínají na rodné Násedlovice, na své mládí, na radostné dětské hry, na školu.

Vzpomínal jsem na svou rodnou obec, když jsem se plavil mezi ledovci na Špicberkách v blízkosti severního pólu, vzpomínal jsem na svou rodnou chalupu na Záhumenicích, když jsem šplhal po ztuhlé lávě sopky Vesuv v Itálii. Všude, daleko v cizině i doma, slyším volání rodné obce. Myslím přitom také na nespočetné množství našich předků, kteří se na rozvoji obce po dlouhá staletí podíleli, myslím na dnešní žijící, ale i ty, kteří nás už navždy opustili.

Buďte pozdraveny Násedlovice. Vám všem buď přána spokojenost a láska.

Antonín Gála

_________________________________________________________________________________

Vážení rodáci a přátelé,

scházíme se po dlouhé době v Násedlovicích. Pro mnohé z nás je to rodná obec, pro jiné místo, které nám po celý život nezapomenutelně utkvělo v srdci a kde máme své přátele.

Od roku 1975, kdy se uskutečnilo poslední Setkání rodáků a přátel, se toho hodně změnilo a stále se mění jak ve vzhledu naší obce, tak i ve veřejném životě a nokonec i v celé zemi. Již pátý rok se rýsuje obraz demokratického státu, který se zrodil v listopadu 1989. Musíme se všichni snažit o to, aby se poměry ať ve směru politickém, ekonomickém nebo sociálním posunavaly kupředu k tomu lepšímu, ikdyž se nám mnohdy nedaří. Zvlášť za poslední desetiletí utrpěly mezilidské vztahy. Nanávict, škodolibost a závist nejvíce poškozují mladou a křehkou demokracii. Ale zaplať Pán Bůh, přece jen láska, tolerance a pracovitost převažují. Krok po krůčku nás posunují k jistotám, které jsou jako mozaika skládány z malých či větších úspěchů, nebo jen z hezkých okamžiků, které v životě prožíváme. Jedním z těchto okamžiků je i letošní Sjezd rodáků, při kterém si zavzpomínáme na léta minulá, setkáme se s kamarády a přáteli, se kterými jsme prožili dětství, mládí a snad i první lásky, vzpomeneme na ty, kteří se dnešních dnů již nedožili, ale také poznáme nové přátele.

V poslední době, v období velkých společenských a politických změn, se také mění život v naši obci. I když v některých směrech pomaleji, neboť starost našich obyvatel je upřena především na rodinu a její materiální a finační zajištění, takže veřejný život se částečně utlumil. Avšak obec stále žije a optimismus starší generace a elán mladší generace se projevuje v jejím dění.

Jistě nelze hned vyřešit všechny problémy, které trápí naše občany. Velkou roli při dalším budování obce hrají finance. Přesto se daří postupně zlepšovat životní úroveň a měnit životní prostředí tak, aby se v naší vesnici všem dobře a spokojeně žilo.

Nejen peníze by však měly u lidí a také v životě obce hrát hlavní roli. Chtěl bych proto poděkovat všem, kteří ve svém volném čase obětavě zajišťují činnost spolků a organizací v obci. Jen díky dobrovolné práci našich spoluobčanů se v obci uchovávají lidové tradice, udržují se naše krásné kroje. To všechno přispívá k obohacení a rozvoji našeho života.

Na závěr bych chtěl poděkovat členům Přípravného výboru, který letošní Sjezd rodáků zajišťoval, a také všem občanům obce za práci spojenou s přípravami oslav a úpravou obce.

Přeji Vám všem hodně zdraví a pohody, abychom se v budoucnu mohli při dalších podobných příležitostech v rodné obci setkávat a prožívat v ní pěkné chvíle mezi přáteli.

Antonín Valihrach, starosta Násedlovic

_________________________________________________________________________________

 Pohled do historie

Jméno naší vesnice je odvozeno od osobního jména Sedlata, znamená to tedy, že naši předkové byli poddanými muže tohoto jména. Nejstarší zmínka o Násedlovicích je z roku 1327, kdy patřily klášteru královny Elišky Rejčky na Starém Brně. Tohoto roku je klášter vyměnil s Černínem z Popie a osadu Stanoviště u Tišnova.

Už v roce 1376 však dědicové Černínů prodali Násedlovice několika pánům, z nichž Erhart z Drohotuš osadu opět v roce 1358 spojil. Páni z Drahotuš drželi Násedlovice do roku 1415 a pak se vlastníky panství stali postupně Znata z Melic, Břeněk Švihovský z Riesenburku, Markvart z Malenovic a Prakšic.

Násedlovice byly sídlem nižší šlechty, protože zda stávala také tvrz a panský dvůr ( skupina domů v obci se dodnes nazývá Pode dvorem ). Pověst vypráví, že z tvrze vedla podzemní chodba pod údolím až na protější kopec zvaný Palác.

Zajímavé jsou také hospodářské poměry na násedlovském panství v této době. Zmiňme se alespoň o zřízení rybníků v údolí potoka zvaného Trkmanka. Tyto rybníky ( zřejmě dva ) vznikly někdy před rokem 1376 a přinášely majitelům panství vysoké výnosy. Později zůstal rybník jen jeden, zvaný Boudný. Na ochranu ryb byla u něj zřízena chata správce ( hlídače ) - haltýř.

Tento název se dosud udžel pro dva domy stojící osamotě za potokem. Rybník byl vysušen v letech 1820 - 1825.

Za válek Jiřího z Poděbrad ( 1458 - 1471 ) s Matyášem Korvínem zanikaly sousední vsi, které ležely v blízkosti dnešních Násedlovic. Byly to Staré Násedlovice ( také Stará ves ), které se nacházely západně od dnešní obce, nad dambořskou zastávkou. Dále to byla vesnice Schövhof, nacházející se v prostoru mezi Nenkovicemi a Násedlovicemi. Třetí vesnicí byl Schönstrass, poměrně veliká osada ležící jižně od Násedlovic v údolí Trkmanky. Vesnice se nacházela na konci rybníka, v místech, kde se dnes polím říká Vsiska ( rybník byl vypuštěn počátkem 19. století ). Osada měla také svůj kostel na návrší ( název se uchoval - říká se Kostelisko ). Staří pamětníci vypravovali, že mnohokrát při orání objevili zbytky hřbitova kolem kostela, sklepy a různé nářadí.

V roce 1437 koupil Schönstass Markvart z Malenovic a Prakšic, který k nim v roce 1446 připojil také Násedlovice.

Po jeho smrti se o dědictví podělily jeho dcery, z nichž Ofka měla za manžela Jana za Zástřizl. Ten v roce 1492 získal obě osady. V držení pánů ze Zástřizl zůstaly Násedlovice do roku 1558, než je prodali Albrechtu Černohorskému z Boskovic a jeho bratru Janu Šemberovi. Tehdy už okolní tři vsi byly pusté a tvrz v Násedlovicích neobydlená, poslední zmínka o ní je z roku 1626.

Šembera z Boskovic, který vlastnil také Ždánice, prodal r. 1565 Násedlovice Oldřichu z Kounic a ten připojil k panství ždánskému. Majetek Kouniců byl však pro účast Karla Kounice na protihabsburskému povstání v letech 1618 - 1620 ( bitva na Bílé hoře ) konfiskován. A tak jejich ždánské panství, tzn. i Násedlovice, dostávají nového majitele - Maxmiliána z Lichtensteina.

Lichtensteinové se stali pro dalších několik století největšími pozemkovými vlastníky na Moravě (92 000 ha lesů, 18 000 ha polí). Teprve v roce 1869 pronajal Jan II. z Lictensteina (1840 - 1929) statky ždánskáho panství (kromě lesů) a také cukrovar kelčanskému cukrovarnickému konsorciu, jehož členem byl také Ignác Seidl. Když pak probíhal po I. světové válce pozemková reforma, získal tento majetek Lichtensteinů doktor Ervin Seidl (majetek byl pak konfiskován Benešovými dekrety po II. světové válce). Z násedlovského dvora, k němuž patřilo 546,50 ha zemědělské půdy, byl během pozemkové reformy vytvořen statek o rozloze 117,50 ha. Zbývající půda byla rozdělena mezi 318 uchazečů.

K tomuto stručnému pohledu do historie ještě doplníme několik zajímavých údajů, jak se vyvíjel název naší obce. Zápisy z roku 1492 uvádějí jméno "na Sedloiczích", v roce 1553 se již obec píše "Nasedlowicz" a "Nasedlowycz", později též "Násedlowitz".

Od roku 1699 obec používala pečeť s těmito znaky" klas, hrozen, strom, radlice, kosíř a s nápisem "Diedina Násedlowitz". Pečeť byla používána až do 60. let 19. století ale znaky na ní byly zjednodušeny a nápis změněna německý "Das Dorf Nasedlowitz 1699".

Na tomto místě se ještě zmíníme o stavebních památkách v obci. Nejstarší je zřejmě zvonice postavená v roce 1825. Užívali ji tehdy příslušníci obou násedlovských náboženských vyznání, katolického i evangelického. V roce 1878 si obyvatelé evangelického vyznání postavili zvonici novou. Naproti ní byla v roce 19-896 postavena evangelická modlitebna.

Zvony z původní zvonice byly přeneseny v roce 1928 na novou kostelní věž. V roce 1931 nechal pan František Rybníkář tyto zvonici vlastním nákladem upravit na kapli, byl sem umístěn obraz Mistra Köhlera sv. Václav a kaple byla slavnostně vysvěcena.

Obci vévodí katolický kostel, dostavěný a vysvěcený v roce 1928. Byl zasvěcen sv. Martinu a sv. Cyrilu a Metoději. Postaven byl podle plánů ždánského rodáka dr. Mendla.

Zemřelí z Násedlovic byli ještě v minulém století pochováni bez rozdílu náboženství na hřbitově postaveném v roce 1831. Po roce 1857 došlo k oddělení hřbitovů podle náboženského vyznání. Obě pietní místa jsou dnes pěkně upravena zelení a pečlivě udržována.Uvnitř obce i v polích kolem se nacházejí kamenné kříže, které dali vybudovat naši předkové. Jejich potomci se o tyto památky starají, opravují je, stejně jako např. kapličku se sochou sv. Jana Nepomuckého nebo boží muka na cestě směrem ke Krumvíři.

První školní budova byla v Násedlovicích postavena v roce 1807. V roce 1888 byla rozšířena na jednopatrovou. K ní přibyla ještě nová škola (v roce 1908), která se v roce 1947 změnila na školu mateřskou.

Našli bychom jistě ještě mnoho zajímavého v historii naší obce. Mnohé je uchováno v obecní kronice, případně v dřívějších publikacích ke sjezdům rodáků, mnohé však zůstává pouze ve vzpomínkách pamětníků.

Hovoří služebník Lichtensteinů

V první polovině 19. století žil v Násedlovicích lidový písmák Jan Mykeš. Byl to zřejmě potomek starobylého rodu hlásícího se k jednotě bratrské. Když byl totiž r. 1781 vydán toleranční patent, přihlásilo se k evangelíkům v Násedlovicích 36 osob a mezi nimi se objevuje také jméno Mikeš (i když pravopisně psáno jinak).

Jan Mykeš žil v chudém , z vepřovic postaveném domku, kde po sobě zanechal malý notes, ve kterém jsou zapsány různé oslavné projevy. V domku potom žil Ludvík Štěrba, kterému přezdívali "Mykeš". Za svého mládí zde bydlel také učitel Osvald Koutný, který odložený Mykešův notýsek našel a zachránil jej před zničením.

Notýsek má rozměry 15 x 9,5 cm a obsahuje 32 stran textu psaného na silných zažloutlých papírech ručně svázaných silnou nití. Obsahuje celkem jedenáct projevů (vinšů), které byly určeny vrchnosti. Více než polovina textu je psána krasopisným kurentem, tři stránky jsou psány švabachem.

Mykeš přednášel své projevy buď před správcem v Násedlovicích nebo přímo na zámku Lichteinsteinů ve Ždánicích. Stal se tak jakýmsi mluvčím poddaného lidu a na svou funkci byl patřičně pyšný, jak o tom svědčí jeho podpis každého vinše - Jan Mykeš, spisovatel a skladatel. Své projevy pronášel při různých příležitostech, vystihují to jeho názvy, např.: Novoroční vinš pro všechnu vrchnost, Nyní odchodný vinš, Vinš gruntovnímu přísežný neb vítající vinš, Panu vrchnímu rozlučující vinš.

Mykeš se zajímal také o sběr bylin, znal jejich léčivé účinky i nejvhodnější způsob zpracování. Své poznatky si zapisoval, ale nám se tato jeho kniha o léčivých bylinách už nedochovala, snad se ztratila někdy ve 30. letech.

Zpracováno podle materiálu Antonína Gály

Panu Gruntovnímu přísažný neb výtající vinš

My tu přítomný všichni společně sešli slušnou uctivostí vítáme jich z daleké krajiny přicházející a dle úsudku knížecího sem této naši milostivé vrchnosti patřící vzácnému panu gruntovnímu.

Dny právě nastávající, vzácný pane gruntovní, ja doufám, že jim dobře známo a povědomo jest, že všechny věci od Boha svůj začátek a původ mají, tak také i toto zvýšení stavu jejich hoficírského z boží prozřetelnosti pocházi, protože Bůh nakloňuje srdce knížat k dobrému lidu jim poddaného. Z toho také i oni poznati mahou, že knim také náchylné je srdce knížete pána. Protože jim povýšení stavu jejich hoficírského laskavě přeje a jich skrze tuto před námi učiněnou přísahu tak řečeným panem gruntovním a jmenovati poroučí. Protož když oni v nově nastávajícím čase, urozený pane gruntovní, tady před námi v přítomnosti pánů hofmistrů skládati svůj závazek budete, já jim vinšuju, aby jim při té věrnosti, kterou na ně kníže pán skrze tuto přísahu skládal se dobrým rozmyslem a zdravým rozumem k tomu gruntovnímu ouřadu velmi potřebným od Pána Boha požehnaný byli a to tým samým, že oni, pane gruntovní, časem mezi pozůstalými a osiřelými sirotkami nejdokonalejší a nejmoudřejší pořáde bude.

Ten nejvyšší nebeský pán, od kteréhošto všeliká vrchnost pochází, ráčiž i jich v nově nastávající gruntovní zachovati v dobré a nepohnutelné pohodě. Popříti jim musím výborného a stálého zdraví mezi námi a života prodloužení joko podle duše taktéž podle těla, abychom i my dle jejich libosti byli a chvílitebný život vésti mohli. To jim vinšuji a žádám, poníženě ruce líbám.

V Násedlovicích dně 26. Prasince 1839 r.

Jan Mykeš spysovatel a skladatel

(doslovný přepis)

____________________________________________________________________________

Rodný kraj v době bitvy u Slavkova

Před více než 188 lety, 2. prosince 1805 byla u nedalekého Slavkova svedena jedna z největších bitev dosavadní evropské historie. Na bojišti se střetla sedmdesátipětitisícová armáda pod vedením císaře Napoleona s devadesátitisícivou armádou spojenců Ruska a Rakouska pod vedením svých panovníků, cara Alexandra I. a císaře Františka II. Vítězství francouzské armády bylo zaplaceno téměř 20 000 zmařených lidských životů a dalšími tisíci raněných na obou bojujících stranách.

Válečnými událostmi však netrpěla jen vojska válčících protivníků, ale snad ještě ve větší míře prostý vesnický lid v širokém okolí bojiště. V Násedlovicích, která tehdy měly asi 80 domů a 500 obyvatel, tomu nebylo jinak. Průzkumné a zásobovací jednotky obou armád olupovaly civilní obyvatelstvo o potraviny, šatstvo, boty tak důkladně, že některým lidem nezůstalo ani obilí pro příští sklizeň. Násedlovice byly postiženy o to víc, že jim procházel po bitvě hlavní ústupová trasa poražené a demoralizované spojenecké armády. Vedla po uherské silnici ze Slavkova přes Násedlovice, Čejč, Hodonín do Uher, t.j. na území dnešního Slovenska.

Touto válkou však netrpí jenom prostí vojáci a prostý lid. Na nedaleké Silničné umírá ráno 4. Prosince v domě manželů Malíkových teprve třiadvacetiletý ženatý otec dvou dětí hrabě Ferdinand Tiesenhausen. Vysoký ruský důstojník je manželem druhorozené dcery vrchního velitele spojeneckých vojsk generálo Kutuzova. Vojenskou hodností je křídelním pobočníkem samotného cara Alexandra. 18. Listopadu na tomto tažení proti Napoleonovi s evyznamenal v bitvě u rakouského Durrensteinu, kde mu byl udělen císařem Františkem rytířský řád Marie Terezie. Ruský car jej při této příležitosti vyznamenal řádem sv. Anny. V místech, kde byl mladý hrdina pochován, stojí dnes pomníček se železným křížem, na němž čteme: "Zde odpočívá křídelní pobočník jeho ruského císařského Veličenstva hrabě Ferdinand z Tiesenhausen, rytíř řádu Marie Terezie a řádu sv. Anny. Zemřel smrtí hrdiny, na rány obdržené den předtím u Slavkova."

V době, kdy život mladého hrdiny přes veškerou péči osobního lékaře, sluhy a manželů Malíkových dohasíná, je již dohodnuta schůzka císaře Františka s Napoleonem na předběžném jednání o míru. U Násedlovic se však ještě toho dne v časných ranních hodinách bojuje. Můžeme o tom číst v pamětech rakouského generála Stutterheima - přímého účastníka slavkovské bitvy toto: "Dne 4. Prosince mělo dojít k uzavření příměří. Zprávu přinesl předchozího dne večer kníže Jan z Lichtensteina z hlavního stanu francouzské armády. Předvoj francouzů, jemuž nebyly doručeny včas rozkazy o přímšří, napadl brzy ráno na výšinách u Násedlovic hlídky rakouského generála Kienmayera. Nedorozumění se však brzy vysvětlilo a palba ustala. Mezi předními hlídkami obou armád byla pak ponechána mezera asi půl míle. Francouzská armáda zaujala pozici ve více řadách mezi Žarošicemi a Dambořicemi. A tak se nyní uskutečnilo setkání obou císařů."

A čelní zdi budovy Janova dvora u křižovatky brněnské a dambořské silnice je umístěna deska, která nám připomíná závěrečnou fázi válečného dramatu roku 1805.

4. prosince kolem poledne se tu k jednání o míru sešli rakouský císař František s francouzským Napoleonem. Car Alexandr se jednání nezúčastnil. Byl už v té době za řekou Moravou v Holiči. Svoji neúčast odůvodnil tím, že se o schůzce dozvěděl pozdě. Respektoval však mírová jednání obou císařů od Spáleného mlýna a splnil Napoleonův požadavek, aby v nejkratší době opustil území Rakouska.

Lidé z rodné vesnice a celého kraje ztratili majetek, někteří přišli o střechu nad hlavou a ztěží zachránili holé životy. Tak se stalo ve válkách mnohokrát předtím i potom. Svou pracovitostí a houževnatostí ještě dlouho zacelovali rány utrpěné v této nešťastné době. Přál bych si , aby tyto jejich lidské vlastnosti a vztah k rodné vesnici byly i nám příkladem v dnešní době.

Zpracoval Václav Hanák, násedlovský rodák

_________________________________________________________________________________ 

Doba okupace

V Násedlovicích žije mnoho pamětníků, kteří zažili poslední měsíce II. Světové války. I když od těch dob uplynula již řada let, nikdo z nich se vzpomínkám na jarní dny roku 1945 neubrání. Již počátkem roku 1945 začali Němci velmi pečlivě opevňovat celou obec - kopali zákopy, stavěli zátarasy ze silných klád. 8. Dubna bylo v Násedlovicích ubytováno více vojska, které pak směrovalo k Čejči, kde již byly tuhé boje. Občané z Násedlovic se stávali nervózními, ukrývali obilí, jídlo, šatstvo i nádobí., se strachem očekávali příští dny a stěhovali se do sklepů a narychlo vybudovaných krytů. 16. dubna začali na obec dopadat ruské zápalné střely. Hodně stavení hořelo. Také ustupující zapalovali domy. První útok na obec podnikli Rusové směrem od Karlína na Újezd. Nemohli však tudy prorazit, stáhli se proto zpět a přesunuli útok na jihozápad směrem od Krumvíře. V šest hodin ráno 18. Dubna 1945 vtrhli Rusové do naší obce. Nejdříve překvapili německé vojáky v domě pana Martina Charváta, kde se strhl boj muže proti muži. Rusové pak prohledávali celou obec, takže až 19. Dubna byly celé Násedlovice osvobozeny. Podle posledních zpráv tehdy zahynulo v Násedlovicích 48 ruských vojáků, kteří zde byli pohřbeni. Jejich ostatky pak byly po roce exhumovány a převezeny na společný hřbitov do Brna. V dubnových dnech roku 1945 byli zabiti také čtyři násedlovští občané, mezi nimi i malé dítě. Němců bylo zabito více než Rusů, pohřbeni byli bez označení na místech, kde padli. Tragicky skončil život dvou násedlovských chlapců - Karla Šemory a Františka Dobeše, kteří v době války chtěli překročit protektorát Čechy a Morava směrem na Slovensko. 24. Září 1944 byli zadrženi gestapem a poté převezeni do Kounicových kolejí v Brně. 14. listopadu 1944 byli v Praze na Pankráci popraveni. V prvních měsících po válce násedlovští občané odhalili v obci pomník na památku jejich obětí. Zprávu o kapitulaci Německa se naši občané dozvěděli 8. Května večer (oznamovala se bubnováním). Druhý den byly slavnostní bohoslužby v kostele a modlitebně. Obec byla vyzdobena prapory, konal se slavnostní průvod a večer pak lidová veselice za účasti místních hudebníků. A snad jedna vzpomínka k těmto dnům roku 1945. 12. května odpoledne projížděl naší obcí prezident republiky Edvard Beneš, když se vracel přes Brno do Prahy. Všemi občany byl nadšeně pozdravován.

Z lidového umění

Na vesnici se ještě setkáváme s mnoha prvky lidové kultury a také s lidovými uměleckými výrobky, které zkrášlují a proteplují náš přetechnizovaný svět. Jedna oblast lidového výtvarného umění je však již v Násedlovicích polozapomenutá. Je to výroba umělých papírových květin. Mezi nejšikovnější výtvarnice, které se touto činností zabývaly, patřila "tetička" Anna Fronková, rozená Horáková (1893-1971). Papírové květiny, které vyráběla, vplétala nejčastěji do věnců z chvojí nebo zimostrázu. Lidé měli o její věnce zájem, zdobili jimi hroby, kříže a pomníky, ale ani hody nebo dožínky se bez věnců neobešly. Materiálem pro výrobu květin byl hedvábný nebo krepový papír ve čtyřech barvách - zelené, bílé, růžové a žluté. Z něj tetička Fronková dokázala bez šablony nastříhat tvary lístků - jiné na květ šípkové růže, jiné na květ narcisu, tulipánu, lilie, konvalinek, macešek. Lístky pro výrobu některých druhů květin pak máčela v rozpuštěném parafínu. Někdy potřela okraje lístků barvou. Pak je šikovně připevnila na drátky, takže květiny vypadaly jako živé. Paní Fronková jistě byla jednou z mnoha pracovitých vesnických žen, které si vedle své každodenní práce našly čas na uskutečnění vlastních představ o kráse. O šikovných rukou jiných násedlovských žen by mohly svědčit například výšivky na krojích nebo jejich cukrářské výrobky.

Zpracováno podle materiálu Marie Dobešové - Benešové, násedlovské rodačky.

Posbíráno v paměti

Srýc Dobšák, všeuměl. Jmenoval se vlastně Josef Dobeš. Chlap jak dub. Nejraděj pracoval se dřevem, vyráběl topora k motykám, rýčům, sekerám. Aby nemusel kupovat mouku, vyrobil si během jedné zimy na střeše svého domu malý větrný mlýn. Protože domek byl dost nízký a vítr příliš nefoukal, rozhodl se postavit si mlýn v rohu své zahrady nedaleko evangelického hřbitova. Ten se pak za příznivého větru točil celý den a mlel obilí i pro sousedy.

Luže

V Násedlovicích byla vždy o vodu spíše nouze, a proto si lidé hloubili studny a pro zvířata vytvářeli umělé rybníčky - luže (louže). V těchto nádržích se zachycovala voda po jarním tání, deštích a bouřkách. Voda byla špinavá, neodtékala. Cabraly se v ní káčata a husy. Kolem jedné takové luže se chodilo na Starou horu, další bývala pod školní zahradou a největší se rozprostírala pod dnešním kulturním domem.

Větrné mlýny

Byly v Násedlovicích dva, také se jim říkalo Větřáky. Oba stály nad severní částí obce. Starší byl Heroldův (rozebrán po roce 1918) a druhý Petrášův (sloužil do roku 1926, kdy si mlynář postavil strojní mlýn na Chmelínku). Velkým dobrodružstvím pro chlapce bylo, když se mohli chytit lopat mlýna a nechat se vynést nějaký metr do výše. Kolem obou větřáků se konaly také klukovské války s vlastnoručně vyrobenými dřevěnými šavlemi. Vždy tak dlouho, než starý pan Petráš kluky rozehnal.

_________________________________________________________________________________