Tetička Anastázie Maradová byla pobožná žena. Bydlila se svým mužem v chaloupce o dvou místnostech, kuchyní, „seknicí“ a malým dvorkem. Po smrti manžela prožívala svůj život ve společnosti domácí havěti několika slepic, králíků a koček. Snad jí pánbůh od-pustil, že kdysi jednu ze svých kočičích přítelkyň upekla v troubě. Stalo se to opravdu omylem... Odešla do dědiny pro vodu, trochu se tam zapovídala, netušíc, že jedna z jejích koček, všetečná Minda, předtím vlezla do trouby a zůstala tam chudinka zavřená...
Poctivě chodila do kostela a ani doma na Pána Boha nezapomínala. Pokud si zrovna nepovídala se slepicemi, prozpěvovala si, chodíc po dvorku, samé nábožné písně. Nemohu ji ale jenom chválit, musím vzpomenout i na některé její „zvláštnosti“, na příkladže neměla v oblibě nás, děcka. A to nás byla tenkrát plná ulice. Možná to bylo tím, že sama dítek nemajíc nebyla jim přivyklá, a k cizím, ani k těm ze sousedství, nepřilnula. Věčně nás kárala a napomínala, žalovala rodičům, že jí balónem otloukáme zdi, že jí plašíme slepice, honíme kočky a tak podobně... A my jí to občas tak trochu oplácely.
Kdysi v neděli, a bylo to na jaře, chystala se tetička Maradová do božího kostelíčka. Vyšla ve svátečním, s modlitební knížkou a růžencem v ruce, zamkla chalupu a klíč, jak měla ve zvyku, položila do díry pod vratama. Ta tam byla proto, aby mohly slepice chodit ven. Zrovna jsme si hrály poblíž a nevím, co to tenkrát moji malou sestru napadlo jen co tetička zmizela z dohledu, přiběhla k vratům, klíč z díry vytáhla, zabalila do bláta a znovu ho tam strčila.
Tetička Maradka se asi po hodině vrátila z kostela, strčila ruku do díry, nahmátla tam hliněný váleček a se slovy „kerá pótfora tam dala to blato“, mrštila jím do hluboké, zarostlé zmoly před barákem. A pak začala klíč hledat. Hledala, hledala a ustavičně lamentovala... Po nějakou dobu jsme tam postávaly a ani nemukaly, ale když její lamentace nebraly konce, nevydržela jsem to a řekla: „ Teti, šak ste si ho sama hodila do zmole...“ No, co vám mám povídat... pak nám už nezbylo nic jiného, než tam vlézt a klíček najít...
Tenkrát se na nás tetička opravdu rozzlobila ale věřím že nám to přece jen
nakonec odpustila... „Šak to nebylo ze zlé vůle ale enom taková dětská
hlúpotina...“
Ve Zlíně 25. června 2005
Mirka Pantlíková