Oba byli
umprumáci. Ona měla šestnáct, on o dva roky víc. Jmenoval se Jaroslav. Jednou
v zimě ji pozval na přednášku do muzea. Nenápadně po sobě pokukovali, on se
občas dotkl její ruky. Čekával za rohem školy a odnášel jí rýsovací prkno do
internátu. Na jaře ji poprvé pozval na skutečnou schůzku. Za vlahého májového
podvečera stoupali tenkrát, ruku v ruce, po strmých schodech kopce Špilberku.
Dnes to zní až kýčovitě, ale on jí zajíkavě recitoval tehdy oblíbené Ščipačevovy
Sloky lásky. Také ji tam, pod rozkvetlým šeříkovým keřem, poprvé rozpačitě
políbil. Bylo to na tvář a trochu ji to zklamalo. Pak se vídali častěji. Začal
na ni čekávat před školou i na školní chodbě, což neuniklo pozornosti jejích
spolužáků...
Jednou, nic netušíc, vstoupila do třídy a na
tabuli kresba. On, s jejím rýsovacím prknem pod paží, ona na žebříku, opřeného
o něj, snaží se ho políbit. Odhalení a zveřejnění jejich vztahu zapůsobilo
na ni jako ledová sprcha. Když na ni následujícího dne čekal jako obvykle,
tvářila se odmítavě. Na své otázky dostával jen vyhýbavé odpovědi a pravý důvod
se nikdy nedověděl. Začala se mu vyhýbat tak důsledně, až o ni časem ztratil
zájem docela.
Pak si sešli z očí. Po letech se na jednom třídním srazu dověděla od spolužačky, že Jaroslav už nežije. Zemřel krátce po čtyřicítce na náhlé selhání srdce. Jeho život nebyl šťastný. Prý na ni někdy vzpomínal – že to neměl tak snadno vzdávat...
Láska je křehká květina, zvláště ta první, a jak praví básník: „Kolem mládí se má chodit po špičkách.“
Mirka Pantlíková