Jitrnice a vrána

      Jak známo, člověk je nedílnou součástí přírody a veškerého tvorstva. Současně je i pokud možno inteligentním pozorovatelem veškerého dění kolem. A to se nestačí divit jak překvapivé, ba i humorné příhody někdy zaznamená. Vzpomínám na některé z těch, které se     váží  k současnému  barevnému podzimnímu období.

       Kdysi, a to už je dávno, začínala jsem po maturitě jako vedoucí výtvarných kroužků v pionýrském domě ve Zlíně. Ten se tehdy nacházel v bývalé vile Tomáše Bati. S mojí kolegyní jsme tam získaly i bydlení v domku, původně určenému pro zahradníka. Před jeho oknem stála vysoká lípa, jejíž kmen bránil ve výhledu do okrasné zahrady. Jednou po probuzení otevřu oči a zírám... Po pravé straně zvrásněného kmene se směrem odspodu nahoru pohybuje jablko. Probudím kolegyni a obě nevycházíme z údivu. Vtom se ale za oblinou červeného jablíčka objeví dvě špičatá štětinatá ouška a pohyblivé pracičky. Žádný zázrak. To si jen malá zrzavá veverka  odnáší potravu do své skrýše v koruně stromu.          

      S veverkou zažil překvapení i můj muž. Poblíž Zlína máme nevelkou chatu, spíše zahradní domek. Kromě několika záhonků zeleniny, ovocných stromů a okrasných keřů se tam nachází i vzrostlý lískový keř, honosící se na podzim nádherným vybarvením. Součástí chaty je i úložný prostor na různé věci a zahradnické nářadí. Byl tam svého času uložen i starší funkční, ale málo používaný vysavač. Když chtěl manžel loni začátkem zimy vyluxovat, užasl. Vak vysavače byl plný vlašských a lískových ořechů. Jakpak se tam dostaly?  To jen nějaká veverka – čiperka vnikla do sklípku větracím okénkem a udělala si z vysavače zimní zásobárnu. Překvapení bylo o to větší, že se u  naší chaty, ani v nejbližším okolí,  žádný vlašský ořešák nenacházel.

      Nejkurióznější příhoda se mi však stala v době, kdy jsem ještě pracovala ve fabrice, v napajedelské Fatře. Byli jsme kdysi o víkendu na zabíjačce a dostali kromě jiného i jelita a jitrnice. Jednu z nich jsem si příštího dne přinesla do práce, že ji zkonzumuji namísto oběda. Protože bylo v místnosti teplo a venku listopadově, položila jsem  ji v igelitovém sáčku na okenní římsu. Bylo to ve druhém patře. Zatím co jsem pilně pracovala najednou vidím, že něco velkého přistálo venku na římse. Chvilku se to tam  zdrželo, pak elegantně  zamávalo  křídly a  odletělo i s mojí jitrnicí  v  zo-

banu neznámo kam. Dodnes vidím jak se jeho černá silueta ztrácí v nedohledu. A tak mi namísto oběda  zůstal jen prázdný igelitový pytlík - což naštěstí nijak neuškodilo mojí fyziognomii. A jakou to má souvislost s Násedlovicemi?  No velikou... Ta jitrnice byla přece z násedlovského  prasete, jehož porážky jsme se o víkendu zúčastnili. 

       Moment, ještě jedna poznámka. Možná, že ten černý zlodějský pták nebyla vrána, ale havran. To jsem si v tom kvaltu tenkrát nestačila zjistit. Nicméně, takové příhody se zvířátky jsou legrační, horší už je to s nenechavými  homo  sapiens.  Ale to už je zase jiný kafe, o tom možná někdy příště...

      Ve Zlíně 4. listopadu 2004

                                                                                                                       Mirka Pantlíková