Postavme si sněhuláka

     Je úterý, den, kdy vodím Davida  do kytary. Hustě chumelí. Modročerná, rozkřídlená těla vran se odrážejí od jiskřivě bílého sněhu. Důchodci, vyzbrojeni košťaty a lopatami, vycházejí do mrazivého rána a odmetat chodníky. I na radiožurnálu oznamují tu novinu, že  na Zlínsku napadlo deset centimetrů sněhu.

      V poledne, kdy vnuka  odvádím ze školy, mění se ta bílá nádhera na komunikacích v nevábnou, šedobílou  hmotu  rozbředlého  sněhu. Davido-vy sněhule jsou funkční, může se i v té břečce vesele prohánět, horší je to

 s  mými obstarožními kozačkami,  za chvíli jsou promáčené.

    Cestou trolejbusem se nemůže  vnuk nabažit  pohledu na zasněžené město. Vždyť je to tuto zimu první pořádná sněhová nadílka.  Naše nálada je výborná. Až u dveří bytu, kam jdeme pro kytaru a  noty nastává zádrhel. Nemohu najít  klíč, asi jsem ho nechala doma. „To je průšvih, Davide, co budeme dělat?“ Vrátit se pro něj domů nestihneme – buď půjdeme do „kytary“ bez kytary, nebo musíme najít jiné řešení. „Babí, mám nápad, postavme si sněhuláka!“ Nápad by to  nebyl  špatný, nebýt mých  promáčených  bot.  Prosadila jsem  raději jít  do  hodiny kytary.  Ale všechno bylo jinak. „Jsem nemocná, přijďte příští týden“, hlásala cedule na učitelčiných dveřích. Najednou jsme měli spoustu času a přišlo i na ten „dobrý nápad“  postavit  sněhuláka. Až po návratu zetě s mladším vnukem jsem se konečně mohla přezout do suchých bačkor a  zabořit se do vyhřátého křesla. To bylo blaho!  David s Péťou mezitím vytáhli boby a bobovali až do setmění.

      Přiznám se,  že  jsem to „sněhulákové“ extempore  odnesla  mírným nachlazením. Ale díky horkému  čaji  s  patřičnými „ingrediencemi“ jsem  byla zase  brzy  fit. Tak tvrdím: „ Zima budiž  pochválena“- kdyby jí nebylo,  proč se těšit na léto?

                                                                                                                       Mirka Pantlíková