dobrý skutek – málem trestuhodný
Tento příběh, který se udál bezmála před šedesáti lety, mi vyprávěl tatínek, bývalý železničář. On pocházel z Valašska a jako mladý ogara si našel místo u jedné betonářské firmy v tehdejší Moravské Ostravě. Když se později oženil a přestěhoval do Násedlovic, dál dojížděl na Ostravsko za prací. Brzy po válce se mu poštěstilo stát se státním zaměstnancem, získal místo u dráhy. Podmínkou však bylo, nastěhovat se do strážního domku na trati, patřícího k blízké železniční zastávce Polanka nad Odrou. Maminka s tím souhlasila, a tak záhy domek a malé hospodářství pronajali a celá rodina se přestěhovala.
Otce, novopečeného ajznboňáka, vlídně přijali do kolektivu malého nádraží. Oblíbil si ho zejména starší kolega, hradlář Vilém. Byl to člověk bodrý a srdečný, vždy ochotný poradit a pomoci. Měl však jednu slabost o které otec tehdy nevěděl. Rád si přihnul. Sice jen občas, ale zato poctivě...
Kdysi mezi Vánocemi a Silvestrem vracel se tatínek z práce jako vždy po chodníčku kolem trati domů. Mrzlo až praštělo. Když míjel hradlářský domeček, nahlédl dovnitř, aby pozdravil Viléma, který měl zrovna službu. Ten ale nebyl jaksi ve své kůži. Postěžoval si mu, že je dnes nějaký unavený a jestli by mu tatínek nedonesl trochu zrnkové kávy. A ten že jo... Když se ale zakrátko vracel s bandaskou osvěžujícího nápoje, co nevidí? Železniční návěstí je v poloze „stůj“ a na kolejích supí v oblacích páry dlou-hatánský náklaďák plně naložený uhlím. Vejde do domečku hradla a tam kolega Vilém s hlavou na stole, spí... „Viléme, před okny ti stojí náklaďák, je to v pořádku?“ „Není, Lojzku, mně je nějak nevolno, pusť ho“, a ukázal na páku, kterou má pohnout. Otec ho poslechl, návěsti se zvedlo a vlak se rozjel... Vtom ho ale hrůzou polil pot. Ptá se Viléma, jestli vůbec dostal na „volno“ příkaz. Ten byl ale v té chvíli „úplně mimo...“ Nic mu tedy nezbylo, než si okamžitě ověřit na traťovém dispečinku správnost avizování. Naštěstí bylo... Ostravský uhlák zdárně pokračoval v jízdě - ale zato v kanceláři nastal poprask... Zjistili si, že hradlář je v práci opilý a hradlo obsloužil člověk, nemající k tomu oprávnění. Otec dopadl dobře, byl za to jen přísně pokárán, horší to bylo s Vilémem. Ten byl okamžitě přeložen do pracovní čety opravující koleje - a to do doby, než přestane holdovat alkoholu. Jestli si to vzal k srdci, to se již tatínek nedověděl. Po čase se uvolnilo místo na dráze v místě našeho původního bydliště a my se přestěhovali zpět do Násedlovic.
Práce na dráze se otci líbila a u „modré armády“ vydržel až do důchodu. Poslední roky jako pochůzkář denně poctivě našlapal po kolejích ze zastávky Uhřice u Kyjova do Ždánic, denně 18 km. Možná, že i díky tomu se dožil požehnaného věku, devadesáti let. Na svou hradlářskou“ příhodu však nikdy nezapomněl. Ale kdykoliv o ní hovořil, nikdy nezapomněl dodat, že i dobrý skutek může být, za jistých okolností, málem trestuhodný...
Ale, mezi námi - nebýt tenkrát bandasky s kávou, kdoví, jak by to tenkrát všechno dopadlo. S náklaďákem i s Vilémem...
Mirka Pantlíková