Dovolená na Jadranu

     Je to již nějaký rok, co jsme se  poslední červnové nedělní odpoledne  vydali na dovolenou   k moři - do Chorvatska. Cestovní kancelář, která nám tuto dovolenou zajišťovala, nám sice ve svých reklamních letácích slibovala dopravu vozidlem jiných kvalit než byla přistavená Karosa - to jsme oželeli, i když by nám jako pojízdná ložnice  posloužil nějaký luxusnější  dopravní prostředek  bepochyby  lépe. 

           Na  hraničním  přechodu v  Mikulově jsme se dlouho nezdrželi, na  české i rakouské straně  proběhlo všechno  rychle a korektně.  Po přejezdu hranic se začalo stmívat a Slovinskem jsme  již projížděli se zapadajícím sluncem. Jakési vzrušení jsme zažili až při odbavování na chorvatském hraničním přejezdu. Všimli jsme si, jak z jednoho autobusu před námi vynášejí  celníci přepravky s pivem a jejich obsah třeskutě  házejí  do kontejnerů. (Chrání tak zřejmě své výrobce piva před zahraniční konkurencí). Na naše řidiče si ale nepřišli. Bedny  Radegastu, které s sebou vezli pro účastníky zájezdu, byly pečlivě ukryty.

     Chorvatskem jsme projeli potmě, někteří z nás v hlubokém spánku. Já jsem toho  kvůli nepohodlné pozici na sedadle příliš nenaspala... Hezký pohled se nám naskytl až po rozednění. Vysoké táhlé kopce s bělavými skalisky porostlými  keři a nízkými borovicemi, hluboká údolí s červenými střechami domků a hotýlků a konečně – výhled na široširou mořskou hladinu, zahalenou v  šedomodrém  ranním oparu.

           Po deváté, kdy už  bylo slunce vysoko na obloze, jsme konečně dospěli k cíli naší cesty, do přímořského letoviska Uvala Scott, která se nachází  v zátoce Dubno. Ta  se kdysi v 19. století zalíbila anglickému šlechtici Alexandru Scottovi natolik, že ji zakoupil a jako místo svého letního pobytu ji užíval až do své smrti. Po tomto Angličanovi, který věnoval  zušlechťování a výsadbě zeleně tohoto údolí celé bohatství, byla zátoka později nazvána Uvala Scot – Zátoka Alexandra Scotta. K jeho sídlu, které dnes  slouží jako taverna, později přistavěli hotelový komplet s ubyto-vacími  apartmány.

        Zátoka Uvala Scott je posledním bodem pevniny, jejíž přilehlá mořská plocha hraničí s přírod-ním valem, který je vstupní branou na známý chorvatský ostrov Krk. V době minulé se tam lidé mohli dostat jen lodí,  kdežto dnes je propojen dvěma klenutými mosty, jejichž paty jsou vysekány do mohutného skalního masivu. Jejich impozantní, vzdušné kovové konstrukce se půvabně rozprostírají nad hlubokou mořskou zátokou.

         Náš desetidenní  pobyt v letovisku Uvala Scott plynul v rámci krásných slunných dnů. Téměř po celou dobu naší dovolené bylo  nebe  azurově modré, vzduch průzračný a moře -  nádherné... Od šedavě mlžného po  ránu, přes jasně modrozelené k poledni, až po temně modré k večeru, kdy se po  jeho skotačivých vlnkách až kýčovitě odrážely poslední zlaté paprsky zapadajícího slunce. A to jeho nekonečné šumění, které v době přílivu a odlivu přecházelo  v pleskot vln, rytmicky narážejících do skalnatého pobřeží. Pro nás, suchozemce, opravdu silný zážitek.

         Hned na začátku našeho pobytu jsme se vydali do nedalekého městečka Kraljovice. Cesta tam vedla  po  chodníčku podél skalnatého pobřeží zátoky, v jejíž blízkosti se nacházely  letní rybářské domky s prejzovými střechami, s udírnami, kotvišti laminátových loděk a rybářských člunů. Obcházeli jsme je  po rozpálených schůdcích,  čímž se   nám cesta sice trochu protáhla, ale o to hezčí byla podívaná  z výšky na rozlehlou mořskou hladinuvelké .

             Začátek  Kraljovic se již chlubil  výstavbou honosnějších vilek a letovisk s kamenitými plážemi a pohodlnými přístupy k moři. Byly obklopeny okrasnými keři, záhony květin i kuželovitými, až do mraků sahajícími, větrem se kymácejícími cypřiši. Líbily se mi i pronikavě vonící živé ploty rozmarýnu. Několik větviček, které jsem si odtud přivezla a doma zasadila, dodnes roste. Cestou po rozehřátém chodníčku kolem pobřeží jsme naslouchali nekonečnému cikotu cikád, které vypadají jako větší a obéznější kobylky luční, ale zvukem připomínají cvrčky.

       V  jediném zakaboněnějším dnu jsme se vydali na vysoký, klenutý most Sv. Marka, spojující ostrov Krk se zátokou. Z jeho ochozu jsme  z velké výšky shlíželi na širokou mořskou hladinu, kterou brázdila spousta  loděk a člunů, na protilehlé skalnaté mořské pobřeží s apartmány a hotelovými komplexy, na zalesněné pásy kopců s bílými letovisky  i na vzdálená, fialově modrá pohoří. Za námi po mostě projížděly  nekonečné šňůry  automobilů, které ho rozechvívaly v ustavičném hlomozu.  Pro  nás, co  jsme  se  pohybovali po úzkém chodníčku mezi svodidly a zábradlím,  to nebylo nic příjemného.

        Nezapomenutelný byl náš výlet  autobusem  na ostrov Krk. Tam, v některém z jeho letovisk trávili svého času ozdravné pobyty  někteří naši slavní literáti, například i básník Jiří Wolker. Ten  byl zde  inspirován k napsání několika svých děl – mezi jinými i k epické básni Balada o námořníkovi. Navštívili jsme i malebné městečko se shodným názvem Krk. Do jeho středu zasahuje mořská zátoka s kotvištěm lodí, za ní se rýsuje panoráma  náměstí, jemuž dominuje kostelní věž s cibulovitou bání a prastaré, vybílené kamenné zdi středověkého hradu. Má zajímavou i pěší zónu – úzkou uličku propojenou klenutím, se spoustou obchůdků po obou stranách. Připomíná italská města – a není divu, vždyť toto chorvatské území bylo v minulosti  po dlouhou dobu římskou  provincií.

       Poslední dny našeho pobytu v zátoce  Uvala Scott patřily koupání a slunění. Bylo to dobře, protože nás naše suchozemské Česko  přivítalo olověnou oblohou, chladem a deštěm. I když se u nás později vyčasilo a bylo  letněji, na  horké rozpálené  slunce, na modré nebe s občasnými beránky, na modrozelené moře s průzračnou slanou vodou a donekonečna uhánějícími vlnkami, na všechny ty úchvatné scenérie chorvatského Jadranu nikdy nezapomenu.      

      Červen 2006

                                                                                                                               Mirka Pantlíková