aneb manžel to nemá rád
Je to již nějaký rok, co jsme se s manželem chystali na dovolenou, poprve k moři. Bylo to v době, kdy odboráři dostávali kromě vánočních kolekcí občas i rekreační poukazy, někdy i do zahraničí. A tak se nám podařilo získat dva poukazy k Černému moři.. Bylo to do letoviska Kobuletti v Adžarské republice, která je dnes součástí Gruzie.Velmi jsme se těšili a jen co nám byl doručen tiskopis s termínem odjezdu, vše bylo hned připraveno, nabaleno, zorganizováno. Již jsme se viděli jak ruku v ruce kráčíme po černomořské pláži...
Brzy ráno vyrazíme prvním rychlíkem z Otrokovic do Prahy, odtud vzdušnou čarou do Tbilisi a po mezipřistání letecky do Batumi, hlavního města Adžárie. Zbytek cesty do Kobuletti zdoláme již autobusem Inturistu. Jak jednoduché! Večer před odletem jsme si nastavili budíček o hodinu dřív, abychom se mohli v klidu a beze spěchu vydat na dalekou cestu. Když ale ráno budík skutečně zazvonil, byla jsem jiného názoru. Proč tak brzy vstávat, když nám zrovna začíná dovolená? V pohodě to přece zvládneme i následujícím rychlíkem. Manžel nepro-testoval a tak jsme znovu usnuli. Jaké však bylo naše zděšení po procitnutí - do odjezdu našeho druhého spoje nám zbývala necelá hodina. (Ze Zlína do Otrokovic to trvá asi 45 minut.) Oblečeni jsme byli coby dup a hned hurá na trolejbus. Ale ten jako naschvál ne a ne přijet. Konečně přijel, my nastoupili, a on se ležérně rozjel směrem k otrokovickému nádraží.
Manžel, celý nasupený, zdržoval očima ručičky hodinek a neustále lamentoval, že rychlík do Prahy stejně asi nestihneme.Vtom jsem dostala nápad. Co takhle vystoupit na zastávce v Loukách a zkusit to stopem? Určitě tam budeme dřív. Manžel, ač nerad, nechal se přesvědčit - vystoupili jsme. Byla to ale chyba. Auta sice kolem nás projížděla v hustém sledu, ale žádné z nich nemínilo zastavit. Až jeden náklaďák plně naložený pískem na mé zamávání přibrzdil, ale když řidič zjistil, že se za mnou žene muž s kufry, rychle se odporoučel. A tak jsme tam bezradně nějakou dobu postávali, až jsme vzali zavděk dalšímu, v pořadí již asi třetímu projíždějícímu trolejbusu
Čas ale pracoval proti nám. Když jsme konečně přijeli na otrokovické nádraží, bylo tam klidno a pusto. Poslední dopolední rychlík na Prahu byl definitivně pryč. A podle výpravčího prý stačila chvilička, zrovna dnes měl zpoždění. Manžel, blízký infarktu, rezignovaně klesl na nejbližší lavečku – já to ale nevzdala. Usilovně jsem přemýšlela jak situaci řešit. Letadlo z Prahy do Tbilisi odlétá jedenkrát týdně, to je právě dnes v 16.30. Nejpozději v 15 hodin musíme tedy být v kavárně Vltava, odkud autobusy odvážejí pasažéry na letiště. Co takhle taxíkem na rychlík do Přerova? Ten ale, podle hodinek, bohužel právě odjíždí... Situace je vážná, ba přímo zoufalá. Vtom přichází výpravčí. „Vy ale máte štěstí. Jednou týdně, to je právě dnes, jezdí do Brna osobní vlak, přípoj k mezinárodnímu rychlíku do Prahy. To by vám mohlo vyjít...“
Vyšlo. Courákem do Brna, rychlíkem Hungária do Prahy a honem do kavárny Vltava. To jsme si oddychli. Po odbavení všech formalit spojených s odjezdem, jsem dostala nápad: „Zajděme si nahoru do bistra na kávičku s fernetem, zasloužíme si ji.“ Manžel nebyl pro- ti – i tento můj návrh byl přijat.
Osvěženi na duchu i na těle jsme pak sešli dolů a nastoupili do autobusu. Posledního, co odvážel rekreanty do Ruzyně. Byli jsme asi v polovině cesty, když jsem nabyla dojmu, že něco není v pořádku. Původně jsem na sobě měla letní proužkovaný kostým, ale teď najednou zjišťuji, že mi chybí sako. Jemně s touto skutečností seznamuji manžela. „Prosím tě, co zas?“ žasne. „Podívej“, opatrně mu vysvětluji, „měla jsem tři věci - sako, kabelku a cestovní tašku. Teď mám jen dvě, sako chybí.“ „ No, tak budeš bez saka“, suše konstatuje muž. “Jenže, to právě nejde“, bráním se. „Domluvili jsme se přece vzít si s sebou minimum šatstva a to byl můj jediný svršek s dlouhým rukávem. Jistě chápeš, že bez něj nemohu odjet.“
Udolán mými argumenty, vrátil se manžel taxíkem do Vltavy hledat mé ztracené sako. Měl štěstí, našel ho. Pod sedadlem v bistru. Když se konečně objevil na letišti, kde jsem na něho již netrpělivě čekala u zavazadel, přiznám se, že jsem se cítila poněkud provinile... Nicméně, nakonec všechno dobře dopadlo a k prosluněným oblázkovým plážím černo-mořského pobřeží jsme se přece jen dostali.. Černé moře bylo později poněkud neklidné, ale bylo krásné a vzrušující... Co jsme tam ale všechno zažili - to by bylo zase na jiné povídání...
Blíží se doba dovolených. Doufám, že ta letošní proběhne bez podobných trablů. Já sice tvrdím, že díky jim na tu u Černého moře nikdy nezapomeneme, manžel je ale jiného názoru. Ještě dnes, po létech, se k vůli tomu dovede rozčilit. Chápu ho. Nemůže za to, že ho pánbůh neobdařil smyslem pro humor.
Mirka Pantlíková