O dovolené u moře se mi v dětství ani nesnilo. A přece jsem ji již několikrát absolvovala. Poprvé to bylo ještě za totáče - u Černého moře, v rámci zahraniční rekreace, na kterou měl ve Fatře Napajedla, kde jsem tehdy pracovala, nárok každý odborář jednou za pět let. A tak nám to jednou vyšlo...
Z pražské Ruzyně, kam jsme se s manželem dostali po vlastní ose, jsme odstartovali Iljušinem v 17 hodin do 3 500 km vzdáleného Tbilisi, hlavního města Gruzie. Na jeho letišti jsme s ostatními rekreanty posbíranými po celé republice, přistáli v noci ve 23 hodin. A hned při kontrole pasů nastal problém. Pražská úřednice nám do seznamu napsala namísto čísla pasů čísla občanských průkazů. Po delším vysvětlování se vše objasnilo, ale známý byrokratický šiml zavinil, že odbavování rekreantů trvalo až do rozednění. Pak nás odvezli do jednoho tbiliského hotelu, kde jsme byli kolem páté hodiny ranní ubytováni.
Dopoledne jsme si prohlédli Tbilisi a lanovkou vyjeli na nevelký kopec nad městem, jemuž dominovala monumentální socha – Matka Gruzie. V 17 hodin jsme měli odletět do Batumi, hlavního města Adžárie, odkud nás měly autobusy odvézt do přímořského letoviska Kabuletti, místa naší čtrnáctidenní dovolené. Těsně před odletem nám ale bylo oznámeno, že letiště Batumi pro velký vítr nepřijímá. Čekali jsme na letišti až se počasí umoudří, ale marně. Tuto noc jsme opět strávili po hotelích. Kolem deváté ráno jsme byli znovu na letišti připraveni odletět, ale Batumi stále nepřijímalo. A tak jsme byli „uvězněni“ v letištní hale až do 17 hodiny, kdy jsme byli vyzváni urychleně nastoupit do letadla přistaveného k odletu. S nadšením jsme se usadili na místa - letadlo začalo skutečně rolovat – ale najednou, z ničehož nic to v něm škytlo, a my byli vyzváni opět vystoupit. V Batumi se prý zhoršilo počasí, byla tam bouřka, a let nemohl být uskutečněn. A tak jsme vystoupili, znovu přenocovali ve Tbilisi a odletěli až další den v devět ráno.
Asi po hodinovém letu jsme přistáli na letišti v Batumi, které mi připadalo jako menší oprýskané nádraží. Tam na nás již čekaly dva staré autobusy značky Ikarus, aby nás odvezly do asi 50 km vzdáleného Kabuletti. Cesta autobusem byla zábavná, ale poněkud iritující. Autobus byl značně zdevastovaný, např. dveře u řidiče měly pokažené zavírání, on ale z počátku jízdy považoval za nutné několikrát zastavit a popovídat si se svými známými. Protože se mu ale dveře zablokovaly, lezl nazpět do autobusu rozbitým okénkem.
Pak jsme již ujížděli hornatou krajinou s lesíky a vyprahlými stráněmi. Občas musel řidič zastavit, to když mu přes cestu přecházela některá z menších, světlehnědých kravek, popásajících se na příkrých svazích u silnice.
Konečně jsme dorazili do Kobuletti. Ubytovali nás v jednom z četných hotelů, nacházejících se za městem u pláže. Bylo to až v 8 patře a výtah jezdil jen do patra pátého, nám to ale nevadilo - hlavně, že byl z našeho balkonu krásný výhled na moře. Ještě toho večera jsme v jeho slané vodě smáčely svá unavená těla. Druhý i další dny jsme se koupali a slunili na pláži, pokryté barevnými oblázky.
Asi po týdnu příjemného koupání a opalování se nebe hned po ránu zatáhlo těžkými mraky, nevěstících nic dobrého. Bouři předcházela obrovská větrná smršť, která lámala jako sirky větve letitých platanů i okrasných keřů, lemujících cestičky kolem pláže. Moře hučelo a vzdouvalo se ve vysokých vlnách, převalujících se i přes molo, na kterém v době klidu posedávalo u svých sítí a rybářských prutů množství rybářů. A tehdy se to stalo...
Ač již od rána bylo dáno na vědomí černou vlajkou, že se koupání v moři nedoporučuje, někteří toho nedbali. A tak uvízli ve vysokých vlnách tři mladí lidé z Kabuletti - dva hoši a jedna dívka. Byli jsme pak svědky různých záchranných akcí, jejichž účelem bylo dostat nešťastníky z rozbouřených vln zpátky na břeh. Přes házení záchranných lan, připoutání se jednoho ze zachránců na jejich konec, až po nalétávání záchranného vojenského vrtulníku, ze kterého jim byly shozeny záchranné vesty a provazové žebříky, se záchranářům nevedlo. Po velkém úsilí se konečně podařilo oběma mladíkům komíhajících se žebříků zachytit, ale když jeden z nich zjistil, že dívka toho schopná není, obětavě se za ní spustil zpátky do běsnících vln.
Až do setmění jsme z hotelového balkonu pozorovali jak vlny odnášejí oba nešťastníky dál a dál, jak záchranný vojenský vrtulník se svítící hvězdou neúnavně operuje nad černým, vzdutým mořem... Pak jsme v té tmě ztratili vše z dohledu. Ráno jsme se dozvěděli, že chlapec s dívkou byli přece jen zachráněni. Bylo to až ve dvě hodiny v noci, kdy se k nim po utišení vlnobití mohla přiblížit motorový loď. Záchranné akce trvaly celých osm hodin. Nebýt nafukovacích vest, kdoví, jak by to s nimi dopadlo...
Asi po čtyřech dnech se moře uklidnilo, slunce začalo znovu hřát a bylo krásně. Bouři a větrnou smršť připomínala jen spousta nalámaných větví kolem pobřeží, které byly rychle odklízeny. Kromě koupání a slunění jsme si udělali i několik výletů po okolí. Zajeli jsme si např. do Batumi, kde jsme navštívili Národní muzeum a delfinárium. V muzeu mě zaujaly kromě velkých přírodovědných sbírek, věnovaných zdejší mořské fauně a flóře, i sbírky vlastivědné a historické. Výmluvná byla velká malířská plátna čerpající z historie této asijské republiky, sugestivně líčící utrpení lidu za časů tureckých nájezdů a turecké nadvlády. Drastický byl pohled na scény únosů kavkazských krasavic osmanskými nájezdníky.
Tam se mi při prohlížení sbírek „povedlo“ zakopnout o uvolněnou parketu - a již jsem letěla po vyleštěné podlaze... Modlila jsem se, aby to nebylo hlavou do vitríny - a povedlo se, bylo to těsně vedle...
Navštívili jsme také městské tržiště s ovocem a zeleninou, ale i s masem, volně pověšeným na hácích, s příznačně poletujícími masařkami. Nahlédli jsme i do zastaralých obchůdků, kde se jako postaru všechno zakoupené zboží balilo do kornoutů z hrubého balícího papíru. Mouka, cukr, hrách, ořechy – vše bylo v obchodě uskladněno v jutových pytlích. Paradoxem bylo, že v každém kšeftě byl televizor, těšící se velkému zájmu prodavaček – i na úkor kupujících.
Byli jsme i v rozlehlé botanické zahradě s mnoha exotickými dřevinami, navštívili jsme místní čajové plantáže táhnoucí se po obzor, i svěže zelené eukalyptové háje.Ochutnali jsme i výborný gruzínský čaj v místní stylové čajovně, kde jako dekorace sloužily beraní hlavy ozdobené kukuřičnými klasy. A tak, i když začátky byly dost obtížné, vše se nakonec vyvinulo k všeobecné pohodě.
Cesta domů proběhla bez problémů, letěli jsme za jasného počasí. Z ptačí perspektivy jsme pozorovali rezavé kopce Gruzie, pohoří Pamíru, vrcholky nejvyšších hor Elbrusu a Kazbeku vynořujících se z mraků i rozvětvené delty řeky Dunaje ústící do Černého moře. Následovaly různě barevné plochy polí Ukrajiny, po ní slovenské hory - a pak již naše moravské a české vesničky ve žlutými lánech obilí, v zeleni luk a lesů - modravé rybníky i klikatící se stříbřité stuhy potoků a řek. Věřte, že i to byla krásná podívaná...
Pak přistání v Ruzyni a cesta vlakem domů. I když tato dovolená nebyla bez problémů, byla vzrušující a zajímavá. Poprvé jsem měla možnost vidět na vlastní oči jak tato část země, tehdy SSSR, ve skutečnosti vypadá. Zaostalost, chudoba, byrokracie – ale krajina krásná a lidé hrdí a laskaví. Ale hlavně – to nádherné, od dob Puškinových zkazkami opředené Černé moře...
Mirka Pantlíková